Dokonalý milenec

Ach, ušlechtilý Muži, co jen vidíš,

když na mě hledíš očima touhy a žádosti?

Očima, které mě zahrnují vášnivým žárem: horoucím chtěním.

Očima říkajícíma: „ Musím tě mít“.

Očima, jež naléhavě prosí, či očima, které touží očima, které říkají: „Už tak dlouho jsem byl sám“.

Ach, ušlechtilý Muži, nedívej se na mne takovýma očima.

Pohlédni jimi do zrcadla. V něm nalezneš útěchu.

A spatříš-li dobyvatele, rytíře, či vyhladovělého muže,

Řekni mu, ať odloží svůj válečný meč, své brnění a svůj štít:

Řekni mu, že válka už skončila.

Poté mu polož ruce na ramena a pohlédni mu do očí.

A když odloží svůj štít a meč, svlékne své brnění,

 setře své slzy a nazve tě svým bratrem,

Pak, ušlechtilý Muži, smíš přijít ke mně,

S očima zářícíma světlem své duše,

Které ve mně dokážou uvidět Světlo, a esenci mého Já jsem.

Spatřím-li v tvých očích lásku a úctu, tvůj pohled ti opětuji.

Jestliže však uvidím zoufalství anebo chlípnost, čí potřebu ovládat a vlastnit,

Slibuji ti,

že své oči odvrátím.

Ach, ušlechtilý Muži, jak mě můžeš obdarovat?

Upřímně,

Vyjdi po schodech do mé světnice.

A když spatříš Světlo mé duše a Krásu, kterou jsem,

A budeš mě chtít poctít květinou, básní, sladkým slůvkem či polibkem,

Pak mi dávej s opravdovostí. Bez potřeby se vytahovat,

Bez očekávání a doufání v odměnu,

Ale s tichou důstojností,

S jakou se skloníš ke sladce vonící květině, či v tichém úžasu sleduješ západ Slunce.

Ach, ušlechtilý Muži,

Prosím nevkládej na mne břemeno své vlastní ceny,

Nepřikládej mi moc dávat, či ničit tvou radost,

Tvé srdce, tvůj obraz a tvoji hodnotu.

Neboť taková zodpovědnost mě příliš zatěžuje.

Jdi hledat svůj klid a své vlastní štěstí, vlastní sebeúctu a lásku.

Najdi ji u Boha Bohyně, najdi ji v květinách a stromech,

Najdi ji ve větru a v zapadajícím Slunci.

A poté je vezmi s sebou a poděl se o ně se mnou.

Nedělej ze mě smysl svého života či příčinu své smrti

Neříkej, že můj souhlas je zdrojem tvé síly,

Že v mém doteku je tvoje spása, že v mých očích poznáváš sebe,

Neboť bych tebou začala pohrdat a ty bys mě nesnášel a měl mi to za zlé.

O takovou moc, kterou bys mi dal, já opravdu nestojím.

Přinejlepším, by mohla utišit mé pochybnosti,

A dát mi pocit, že jsem pro tebe důležitá, hodnotná a že mě potřebuješ,

 naplnila by mě falešným pocitem smyslu – avšak jen prchavě.

Uvěznil bys mě,

Daleko od pociťování své vlastní Podstaty,

Od Pravdy mé duše

 a od mé skutečné Síly a Světla.

Zcela určitě bys mě tím zmrzačil – a obdivoval mě svýma očima,

Které skrývají tvou osamělost a potřebnost,

Tvé dary žadonící o uznání, tvá slova chvály, za nimiž se skrývá tvá beznaděj.

Ach, ušlechtilý Muži,

Dokud bude mít rytíř odložený svůj meč a štít i své brnění,

Pak, a jedině tehdy, vystup po mých schodech. A pouze tehdy ti vyjdu vstříc.

Když se ti v očích lásky jasně rozzáří tvá duše,

Spatříš záři i v mých očích

A poté ti opětuji tvůj pohled.

Když dáváš ze srdce a tvá slova nejsou chvástáním,

Když víš, kdo jsi i beze mne,

Pak tě budu moci svobodně přijmout,

a plně ti dát svou lásku.

Neboť tehdy poznáme, že ani jeden z nás

Nemůže být zničen.

A zažijeme odevzdání, které mohou poznat pouze dva,

Kteří se nejdříve odevzdali sami sobě

Své vlastní vnitřní Kráse, Moudrosti a Pravdě.

Tehdy se bok po boku, znovu rozzáří naše dvojhvězdy a jejich Světlo se propojí.